O lidské povaze

O čem je kniha O lidské povaze?

Máme málo překladů z Carlyla, tohoto nejmohutnějšího ducha Anglie století devatenáctého. Ani velikých jeho děl, ani jeho drobných essayí, tak duchaplných, nemáme v překladě. Pojednání toto vyšlo r. 1831, ale jest jako pro naši dobu tvořeno. Bude čteno pořád, jest tu vše tak čistě lidské. Uveřejněno bylo pod titulem „Characteristics“ v Edinbourgh Review, později přejato do „Critical and Miscellaneous Essays“. Psáno bylo patrně pod dojmem dvou spisů, které tehdy vyšly: „An Essay on the Origin and Prospects of Man“ od Tomáše Hopea (3 svazky, Londýn 1831) a „Philosophie der Sprache und des Wortes, geschrieben und vorgetragen zu Dresden im Dezember 1828 und in den ersten Tagen des Januars 1829“ od Schlegela (Vídeň 1830).
Carlyle však nepodává analysy těchto dvou spisů. Byly mu jen symboly dvou protivných směrů myšlení. Jeden spiritualistický, který přinášel dosti jasnou theorii zjevů životních, psanou vzletně, úchvatně, který přec však na konec nedomýšlel se poznati všechno a „nekonečné tajemství života, ne-li zrovna vyslovil, tedy aspoň uctíval.“ Druhý materialistický — v záplavě fakt podaných s učeností hledá autor světlo. Předem však přilnuv k výkladům materialistickým, nalézá je ztěžka a jen blikavě, a jak při tom klopýtá a blábolá zmateně, ale směle, jako by již nebylo třeba hledati! Jedno odporuje druhému, na konec člověk neví, kde jest pravda. Kniha byla vzorem roztříštěnosti, kusovitosti, nepokoje a rozervanosti, jak celá tehdejší doba stonala a jak z velké části stůně i naše. Bylo to tápání ve tmách, marné zoufalé volání a ohlížení po ideálech, které by člověka vedly — po překonání starověkých a středověkých ilusí stál člověk opuštěn uprostřed Všehomíru.
Carlyla nejhlouběji dotkla se rozervanost století. On z přísně náboženské rodiny burghersů, separatistů, a zasvěcený ve vši tu sílu, útěchu a radost z dob mládí svého, kterou skýtá náboženství věřícímu, potřeboval jednoty a ucelenosti. Nemohl se smířiti s moderním člověkem, jemuž nebylo nic drahého a nic svatého, proč by žil, proč by napnouti mohl všechny síly a pracovati. A přec bylo nutno toho všeho se vzdáti, co kdys tak neochvějnou pravdou se zdálo a povznášelo k Bohu. Bídná lež to byla, oklamání, oklamání církví, která snad kdysi mohla vše míti za pravdu, ne nyní.
Carlyle, který zvolal: „Pravdu! a kdyby mne nebe za to mělo rozdrtiti, že ji chci“ — musil překonati vše to, co dnes ještě jest hanbou pro nynější pokrok vědy a dnešní kulturu člověka. Prožil náboženský spor hluboce — ale rozřešil ho. Přes léta skepse a bojů i zoufalství — přistál konečně zas na břehu, na němž stál, když opouštěl domov. Jenže tentokrát to již bylo dítě ne středověku, ale přítomnosti — ba, lépe snad, budoucnosti! Carlyle sám stal se jedním takovým hrdinou, jež chtěl, abychom uctívali.
Nalezl onen jednotící princip, kterého třeba i novému člověku, osvobozenému od bludů. Jest to víra, ovšem jiná víra, než ta, jež má tak krvavé svědomí z dob minulosti, ale přece silná, horoucí víra. „Člověk žije věrou. — Nejbožštější, k čemu může dospěti, jest víra. — To, co člověk věří, jest první podstatou jeho života a určuje všechno ostatní.“ Člověk nemá hledati štěstí, ale víru. „Žádný člověk nemá práva požadovati předpisu štěstí.“ Jinde praví: „Pošetilé srdce, jaký zákon tedy určuje, že právě ty máš býti šťasten? Ještě před malou chvilkou neměl jsi ani práva vůbec býti. Což, narodil-li jsi se a byl předurčen, ne abys byl šťasten, ale nešťasten?“
Ale víra umožňuje člověku býti tím tvorem, který stojí nad zvířetem a dává mu možnost v pravdě pracovati. Bez víry není práce, která by toho jména zasloužila, která jest sloučením viditelna s neviditelnem, přivoláním vyšších mocností. — Taková práce jest Carlylovi pak vše, život musí býti práce a práce též je jedinou ctností, jako lenost jedinou nepravostí.
O víře Carlylově, jejímž plodem jest tato práce, dovídáme se mnoho z tohoto překladu. Tentokrát bez proplétání historickými fakty podává nám své credo. Jednoduchá jest pravda, kterou káže. Kéž by poznání její přispělo k zjasnění, ucelení a povznesení života našeho. (Miloš Seifert, překladatel) (Založil/a: Jan.S.Harold)