Budoucnost

Paráda. Přečteno jedním dechem. Nejsem znalec sci-fi, ani jsem v tomto žánru moc knih nepřečetl, ale tohle je určitě jeden z nejlepších příběhů, který se mi kdy dostal do rukou. Utopie budoucnosti. Chtěná? Degradace společnosti opovrhující stářím. Život ve světě, kde je smrt zakázané slovo. Pramen věčného mládí tekoucí z vodovodního kohoutku. Schizofrenní rozpolcenost hlavního hrdiny, který je nástrojem zlovůle, jejíž dopad sám na sobě kdysi pocítil. Skvělá myšlenka, dobře se rozjíždějící a gradující děj, akční spád, hluboký filozofický podtext, prolínaní minulosti s přítomností. Dobře zafungovala i moje představivost míst, kde se vše odehrává. Strach, zoufalství, beznaděj. Ale taky hrdost, hněv, pomsta a odpor. Rozpolcenost. Proměna. Intriky. To vše se zde prolíná, roste a bobtná. Nejděsivější je představa, že by se toto skutečně jednou mohlo stát. Zákaz nového mladého života a cena zaplacená za prolomení tohoto tabu. Mrazivě děsivý příběh mě tak pohltil, že když do mě cestou do práce vrazil chlap, kterému chyběl levý boltec (měl tam jen takovou díru, nikdy jsem to neviděl), tak mi automaticky blesklo hlavou: “503“.

„Teď ti řeknu totéž, co celou dobu říkám Rocamorovi: Potřebujeme smrt. Nesmíme žít navěky, protože to odporuje naší přirozenosti. Na věčnost jsme zkrátka moc hloupí, egoističtí a opovážliví. Nejsme schopni žít donekonečna. Potřebujeme smrt, Jacobe. Bez ní to nejde.“

Hodně zajímavý a silný příběh. Kniha s jednou hlavní a několika desítkami menších zápletek, vše prostě tak, jak to máme rádi. Hlavní hrdina změnil své morální hodnoty během knihy několikrát, ale vlastně... proč ne?
Jediné, co mě na knize zklamalo - od Gluchovského jsem zvyklý na ruská jména postav, na které jsem se těšil i před čtením Budoucnosti. Bohužel, nedočkal jsem se. To je ale detail, dávám pět hvězd.

Tak a je to tu - poslední kniha, co mi v tomto bodě v časoprostoru chybí z Glukhovského sbírky (nové metro zkrátka dostalo protekci) hned v úvodu vtáhne do děje charakteristickým (leč tentokrát krapet peprnějším) stylem psaní (hra se slovy místy až poetická).
Fantasie tu jede naplno. Svět je vykreslen velmi detailně a poutavě (totálně mě dostaly lázně Zřídlo!). Tato vize budoucnosti má velmi specifickou atmosféru (při prohlídce věží a jejích obyvatel opět nelze než nevzpomenout na Metro). A přestože spousta z toho tu už bylo (zvlášť v začátku jsem vzpomenul na Equilibrium), působí na mě vyprávění originálním a jakýmsi reálnějším novým pojetím temnější filosofické sci-fi.
Přes veškeré (luxusní) prostředí jsou to stále jen kulisy - gró se tu totiž schovává v Janových (líbí se mi, že jméno hlavního hrdiny se dozvíme až po nějaké době) myšlenkových pochodech a "morálních dilematech". Rozhodně brilantně vypiplaný charakter(y), za který by se ani sám GRRM nemusel stydět. Annelii si také nelze nezamilovat, přestože chvílemi její role působí značně nekonzistentně.
Kniha ovšem rozhodně není pro každého. Nejenom že se jedná o poměrně těžší čtivo, obsahuje místy až mrazivě (brr..) explicitní násilí, a to se považuji za otrlejšího. Kniha je vlastně plná velmi surové (syrové) bolesti a existence. A uprostřed vší té špíny perly jako: "láska je boj, boj dvou bytostí, které chtějí splynout v jednu"
To holt patří do této temné (čím dál tím pravděpodobnější) budoucnosti dvou tváří.
Někomu by se vyprávění mohlo zdát natahované, mě však ani náhodou - vše má své místo i čas. Jan (a že myšlenky v jeho hlavě stojí za to…) se do toho motá stále víc a víc a není snadné uhodnout, kudy se bude příběh dál ubírat. A věřte, že na postavách vám tu bude záležet.
S ubývajícími stránkami je vše složitější, zajímavější, sázky se zvyšují a vy prostě MUSÍTE vědět, jak to sakra dopadne! Závěrečné rozuzlení uspokojí, ovšem mohlo být překvapivější.
Ještě třeba ocenit ilustraci na přebalu nádherně vyjadřující ponurou atmosféru knihy, a taky narážky na švarmu, Prachetta, nebo třeba fantastic four. A ačkoli je to s podivem, kniha by se velmi hodila ke zfilmování.

PS: ...ten moment, kdy si všimnete tváře na obálce...!

Už je to asi měsíc, co jsem knihu dočetl, ale stále nejsem schopný vymyslet nějaký komentář, kterým bych pocity z knihy vystihnul. Tak prostě jen: druhá polovina byla asi nejdepresivnější kniha, jakou jsem kdy četl.