Rozhoupaný dech

Další kniha na velmi kontroverzní téma – osudy Němců po druhé světové válce. Ožehavost tématu vychází z toho, že je velmi těžké porovnávat odsuny a odvlékání Němců po válce s hromadnou likvidací lidí v koncentračních táborech. Herta Mülerová to nedělá a nezpochybňuje hrůzy, které se za války děly. Soustřeďuje se pouze na jednotlivce, kteří byli odvlečeni do Sovětského Svazu, aby vykonávali otrockou práci. V knize nepolemizuje o spravedlnosti nebo nespravedlnosti, je to prosté vyprávění člověka, na kterém nechal hlad, zima, bití a dřina nesmazatelnou stopu.
Stavbou a celkovým vyzněním připomíná knihu Imre Kertésze Člověk bez osudu, která byla poctěna Nobelovou cenou o sedm let dříve. Děj je nejprve monotónní, místy až nudný. Monotónnost vyprávění je podobná jednotvárnému plynutí dní v koncentračním nebo pracovním táboře. Teprve poté, co se hrdinové románů vrátí domů, začne být děj nesmírně emotivní a čtenář pochopí celou tíhu osudu, který na postavy dolehl a jako prokletí na nich bude ležet po celý zbytek života.

Kniha přináší zajímavé, neokoukané téma - odsun rumunských Němců do Sovětského svazu - a vesměs líčí hlavně: hlad, hlad, hlad, práci a do toho nějaké ty mezilidské vztahy. Věc, která mi nejvíce vadila byl jazyk, což je paradox, protože si myslím, že právě kvůli němu autorka dostala nobelovku. Na mě byl zkrátka moc poetický, plný krásných metafor, neologismů... Já ale na poezii moc nejsem, takže tohle vůbec nedokážu ocenit, spíš právě naopak. Právě díky poetičnosti jazyka jsem měla dojem jakéhosi odosobnění hlavního hrdiny od veškerých útrap, jakoby to vše prožíval, ale ve skutečnosti to necítil, byl absolutně netečný. Žádný hněv, žádná bolest, žádná frustrace. Tohle se trochu změní na konci, když Leo z tábora odejde, ale přesto mi to přišlo slabé.

V množství vzpomínkových knih na druhou světovou válku, koncentrační tábory, atd. vyniká právě kniha Herty Müllerové, která nepojednává překvapivě o německé surovosti, ale o ruském pracovním táboře, kam se dostane hlavní hrdina. Autorka popisuje nelehkou realitu velice vytříbeným stylem. Nutno říci, že si Nobelovu cenu opravdu zasloužila...

Asi jsem od knihy čekal moc. Zvláštní lyričnost knihy mi nesedla a chvílemi jsem se nudil a musel se nutit do dalšího čtení. Vím, že to byl částečně záměr, ale vadilo mi stereotypní vyprávění a nezajímavost některých kapitol. Autorka se snažila vylíčit pocity, zoufalost a rozpolcenost hlavního hrdiny, ale dokázal bych si představit dvoustránkovou bravurně napsanou báseň se stejnými účinky. Hvězdu navíc za bílého zajíce, anděla hladu a skvělé haiku!