Smrt jako fenomén kulturní teorie

Tenká, přesto velice zajímavá kniha o smrti viděnou očima starých Egypťanů (jejichž kultura mě vždycky fascinovala), ale hlavně o jejich pojetí vnímání života jako pouze „prchavého okamžiku bytí“ zde na zemi s podstatným očekáváním a přípravou na delší fázi existence po smrti. Kamenné chrámy, rituály, téma zpětného přijetí do lůna mateřské bohyně Nut, vnímání smrti jako spočinutí v klidu pro spravedlivého a odsouzení hříšného, to vše je zde popsáno čtivě, srozumitelně a tudíž pochopitelně. Ocenil jsem srovnání s náboženstvím Izraelitů, kde je kladen více důraz na „život vezdejší“, naopak smrt je jen odpočinkem, kdy se mrtvý již nijak neprojevuje a není více vzpomínán. Moc se mi líbil i příspěvek Thomase Macha ke konci knihy. Myšlenka, že nelze brát smrt jen jako takovou, jako existující fakt, ale uvědomit si vlastní smrtelnost, tu je velice dobře rozvinutá. Se smrtí se jako lékař setkávám ve svém oboru často, a vím, že není důležité jen konstatování, že člověk zemřel „na to a na to“, ale podstatné je i - byl si ten člověk vědom blízkosti své smrti? Měl možnost odejít z tohoto světa tak, jak by si přál? Měl nějakou vizi toho, co bude „potom“? Kapitola „Obraz a smrt“ mi připomněla úmrtí mého táty před třemi lety a mé prožívání jeho odchodu. Byl zpopelněn, leží v hrobě. Neumím ho vnímat, že je „tam“ (možná pro lidi, kteří pohřbí svého blízkého do rakve, s tím takový problém nemají, nevím). To není táta, to je shluk mnoha atomů popela. Táta žije ve mně, v mých vzpomínkách na něj. To je moje představa „života věčného“, život v paměti jiných. Tím jen na okraj konstatuji, že přestože se kniha týkala Egypta, více než jiné mě oslovovala a nutila si odpovědět na otázky, které souvisely se změnami i v mém vlastním životě, na které musím reagovat. Prostě zde byl výrazný vlastní „vnitřní prožitek“ obsahu knihy. Část Assmannova pro mě byla „faktičtější“, týkající se hlavně historie, Machova spíše „osobnější“, s přesahem do současnosti, ale obě perfektní. Kde jinde by mělo na závěr platit: „ Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy“.

Nelze než souhlasit s tím, že esej je nesmírně poutavá! Pohled Assmanna je velmi zajímavý a člověka donutí opravdu hluboce zauvažovat nad viděním smrti nejen z vlastního hlediska, ale též z hlediska, jak ho vidí jeho okolí a současná i minulá náboženství a kultura. Opravdu je to celé velmi poučné.
Co se týče doplňujícího příspěvku Thomase Macha, ten mne až tolik nezaujal. Tedy až na jeden jeho odkaz na dílo "Oráč z Čech" od Jana ze Žatce, to bylo opravdu lehce neuvěřitelné.