Gardedáma

Zajímavý příběh se silnou/silnými hrdinkou/hrdinkami. Kniha se velmi dobře četla. Líbila se mi historická fakta.
Čekala jsem, že o Louise tam bude víc děje v pozdějších letech, takhle jsme se to dozvěděli jen z doslechu, ale i tak musím dát plný počet.

Existenci románu The Chaperone jsem zaznamenala díky filmové adaptaci stejného jména, která samozřejmě českou distribuci úspěšně minula. Mezinárodní fankluby Louise Brooksové zbystřily a následně byly zklamány. Stejně tak já. Překvapením byl nicméně překlad románu do češtiny, vzhledem k tomu, že v českých textech najdeme zmínky o Brooksie maximálně v hereckých encyklopediích nebo velmi stručné odtržky v dějinách filmu. Monografie opět chybí. Takže je opět problematické, pokud český čtenář začne poznávat éru Brooksie vyfabulovaným románem, který pracuje s konkrétními reáliemi a knižními zdroji, které jsou dostupné jen v zahraničí.

Zápletka postavená na budoucí hvězdě němé éry Luise Brooks (která je tu vedlejší postava, kvůli které se rozhýbe děj). Kniha se dotýká mnoha vážných témat. Emancipace, přistěhovalectví, chudoby, antikoncepce a jiných. Všechno jen tak lízne po povrchu. Jde hlavně o gardedámu Coru. Cora Carlisleová má pár týdnů v New Yorku, aby našla sama sebe a nezbláznila se z mladé Louisy.

Pustila jsem si na Youtube kus filmu s Luise. Ta holka měla opravdu něco do sebe.

Musím přiznat, že začátek knihy byl pro mě zkouškou trpělivosti. Dlouhé popisy, zdvořilostní konverzace, dialogy natažené na dvojnásobek nutného – chvílemi jsem měla chuť čtení vzdát. Sem tam se ale objevila drobná jiskra, indicie, že příběh přece jen může nabrat zajímavý směr. To mě drželo, i když se mi čtení často zdálo těžkopádné.
Laura Moriarty se pouští do velkých témat – rasismus, segregace, homosexualita, kontrast vyšší společnosti a „barevných“ lidí. Do toho se prolíná motiv opuštěných dětí vychovávaných v klášterech, jejich nelehké osudy, dívky nucené stát se mladými milenkami, chlapci odsouzení k práci, i otázka adopcí a hledání biologických rodičů. Na papíře to zní silně. V provedení ale kniha často ztrácí dech.
Polovina knihy přinesla největší šok – konečně chvíle, kdy to mělo šťávu a já četla s opravdovým zaujetím. Jenže těch pár stránek rychle vyprchalo a děj se opět vrátil do starých kolejí.
Hlavní postava, Cora, je vykreslená jako doslova světice. Její životní příběh (odehrávající se převážně ve 20. letech, s rychlým skokem přes 40. léta války až do 70. let) mohl být fascinující. Jenže autorka jako by neuměla prodat to nejzajímavější – místo živého příběhu jsem měla pocit, že čtu o někom ušlechtilém, ale vzdáleném, bez skutečné jiskry.
Samotný motiv gardedámy, podle něhož je kniha pojmenována, mi nakonec přišel skoro banální. Louisa, patnáctiletá dívka odjíždějící do New Yorku, a Cora jako její třicetiletý doprovod – čekala jsem vztah plný napětí, možná rozporů, rozhodně něco hlubšího. Ale vyznělo to spíš tak, že gardedáma byla jen někdo, kdo má hlídat, aby se Louisa neopila a neskončila ve špatných rukou. To je na titulní motiv trochu málo.
Celkově jsem knihu dočetla spíš z povinnosti než z radosti – alespoň jsem si odškrtla políčko ve čtenářské výzvě u písmena „G“. Zůstává ve mně pocit promarněné šance: silná témata, zajímavá doba, hlavní hrdinka s potenciálem. Ale místo živého příběhu jsem dostala rozvleklý román, který mě zasáhl jen krátce – a pak zase nechal chladnou.