Kallocain

S každou přečtenou předorwellovskou science fiction klesá můj nikterak původně velký respekt k mládeží, debily a konspiračními teoretiky milovanému 1984. Tohle je ten dílek, který mi chyběl po My (Nás?), Domu o tisící patrech a stylu Farmy zvířat. Neříkám, že první dvě Jiřík zcela vykradl (kdo ví, jestli se taková podřadná - tedy cizojazyčná - literatura dostala pánovi pod nos), ale ten dystopický esprit unifikované společnosti je v těchto akcentován stejně a hlavně dříve.
Román je plný pochyb, zla, pesimismu a jediným vyústěním je sebevražda autorky.
Taková pěkná holka to byla a mrdalo jí jurodivě v hlavě stejně jako Emily Dickinson. Více těchto žen v literatuře prosím.

Knihu napsala Karin Boye rok před svou sebevraždou v roce 1941. Po jejím přečtení je nám jasné, proč se tak pravděpodobně stalo. Bezvýchodnost, všudypřítomnou a zdánlivě neporazitelnou mašinérii vojenského státu s celým svým odlidštěním, tupou funkčností a ideologickým terorem odráží živoření lidí v něm přebývajících (životem to nazvat snad ani nelze), s dušemi „scvrklými jak sušené švestky“, až k nesnesení trpících strachem ze svého nitra, z tušených, avšak nežádoucích zbytků lidskosti a rovněž z ostatních lidí.
Kniha připomíná mnohem známější Orwellův román 1984, jenž byl napsán o nějakých 9 let později nebo našeho vzácného a milovaného Karla Čapka. Styl psaní a nakonec i celé poselství je vlastně už zcela „old school“, dnes bychom měli být ostražití před jinými vzorci propagandy. Ale přečíst si knihu doporučuji, už jen z úcty ke autorce.

Ke knížce jsem se dostala až v době, kdy začala válka na Ukrajině a musím říct, že z příběhu mě mrazilo dvojnásob. Když čtete dystopický román o absolutním komunismu, zatímco o pár kilometrů dál dopadají ruské bomby na domy, školky a nemocnice pod záminkou "denacifikace", což vám neodbytně přivádí na mysl hromadu historických událostí a vzpomínky rodinných příslušníků na minulý režim, vzniká z toho slušná deprese, ze které není úniku.
Neřekla bych, že je román strhující, ale rozhodně je napínavý. Díky bohu, že je to jen fikce.

Vynikající antiutopický výstražný román, odehrávající se ve vzdálené budoucnosti je, podle mne, deprimující, čím více uplynulo času od jeho zveřejnění. Kdo sleduje vytváření různých ekonomicko- militantních seskupení po celém světě, snadno si dovede představit vývoj směřující k onomu modelu státu (států), které usilují o zotročení lidstva pomocí demagogie, medicíny a techniky, jako je tomu v románě. Jasný je i doslov od Ernsta Genriho.