Les

Přečetl jsem spoustu knížek sci-fi literatury. Tenhle tajuplný příběhj svým způsobem podobný románu Město a hvězdy od C. Clarka nebo Na Svatého Dyndy od Raymonda Queneau a trilogií Gormenghast od Mervyna Peakea, která kněmu měla (kdo ji četl) nejblíže. Autoři nejen, že kritizovali sovětskou socialistickou demagogii, mlžící holou skutečnost ale nesmyslnou byrokracii (příkladem je např. Arnold Rimmer z Červeného trpaslíka s perem v ruce - v části Důstojník Rimmer). Opravdu bezvadně napsaný příběh - totiž dva, odehrávající se o odlišných prostředí na jedné planetě, jako je to u nás na Zemi např: Křováci v poušti Kalahari a zarputilého Američana, který přijel do Afriky na dovolenou (Bohové musí být šílení II). Zkrátka tato dvojice patří mezi zlatý fond ruské sci-fi a patří bezesporu mezi velikány jako byli Lem, Clarke, Asimov, Heinlein a další spisovatelé.

Tak přečteno... A teď budu ráda, když mi někdo vysvětlí, o co vlastně šlo :D Celou dobu jsem nevěděla, jestli jsem blázen já, hlavní hrdinové nebo autoři knihy. Moc moc moc podivná knížka.

Kulisy připomínající krajinu v Zóně plus mistrně utajená obrovská kritika společnosti doby vzniku knihy. To Strugačtí opravdu uměli a procházelo jim to. Příběhy mě bavily moc a otevřené nedořčeno mě týrá dosud.....

Les je přesně ten styl knížek, které mám ráda.
Připadá mi to jako návštěva zrcadlového bludiště, jak tam jsou různě zakřivená zrcadla, která ale pořád odrážejí toho, kdo se před ně postaví.
Když se na to podívá někdo "zvenčí" a nevidí předlohu, připadá mu to bizarní a nesmyslné. Najednou je něco nepoměrně větší nebo delší, výraznější..
Strugačtí umí skvěle proplétat typicky ruskou realitu plnou všudypřítomného strachu, nesmyslné byrokracie s ruskou povahou nekonečných opileckých hovorů s nečekaně hlubokými postřehy o člověku.
Všechno je to smíchané a zdánlivě nepřehledné, ale když tak procházíme tím fantaskním bludištěm a máme pocit, že už jsme konečně pochopili jeho pravidla a přišli na to, že zrcadla jsou křivá, najednou si uvědomíme, že vůbec nejsou a nikdy nebyla.

"... Všechno, co se tady v lese dá vidět, bych si nejspíš uměl vymyslet - i rusalky, i putující stromy, i tahle mláďata, jak se najednou proměňují v pionýra lesa Sullivana, prostě všechno nejnemožnější a nejsvětější na tomto světě. A dokázal bych si vymyslet i všechno to, co se děje na Správě - mohl bych prostě zůstat doma a prospekulovat si to všechno na gauči pod rádiem, z něhož se line symfonický džez a hlasy hovořící cizími jazyky. Ale to všechno ještě nic neznamená.
Uvidět a pochopit je totéž jako si něco vymyslet. A já žiju, vidím - a nechápu, žiju ve světě, který si někdo vymyslel a absolutně se neobtěžoval tím, aby mi něco vysvětlil, ostatně sobě možná taky ne.
Smutek z nepochopení, uvědomil si náhle Perec. To je moje správná diagnóza - smutek z nepochopení..."