Navzdory básník zpívá

Mně se tak těžko hledají slova... Jarmila Loukotková, její překrásný styl psaní. (Minimálně na každé druhé straně byla myšlenka - věta - odstavec - které by stály za přepis.) Kateřina. Leonora. Kanovník Vilém Villon a Mistr Parlanus. A samozřejmě Francois Montcorbier, Villon, naposledy viděn v samém závěru knihy, vydávající se na svou desetiletou pouť do vyhnanství, která se změnila v cestu, z níž už nebylo návratu... Tito všichni a řada dalších se stali mou společností posledních pár dnů. A bylo mi v té společnosti dobře. Moc dobře...

S touto knihou mám několik problémů. Především Villon nebyl příliš chválihodný muž. Je to jako by náš Kájínek psal verše. Autorka jej sice vylíčila trochu uhlazeněji, pravda však byla asi jiná. Dále překlad Villonových veršů mi od Loukotkové zní směšně a ploše. Dávám přednost překladu Otokara Fischera, jehož sloh přímo zvoní v uších.

Pro mě asi nejkrásnější knížka od Jarmily Loukotkové. Ač básně nečtu, postava básníka Villona mě uchvátila. Možná i proto, že jsem knihu četl ve svém studentském období a s hlavním hrdinou jsem se v mnohém ztotožňoval.
Jsem zvědav, zda při opětovném čtení, ke kterému určitě jednou dojde, budu opět prožívat osudy slavného básníka s takovým nadšením a porozuměním.

Zamilovaná kniha mojí kolegyně :) Přečetla jsem jí celkem s chutí, ale na druhou stranu nezastírám, že jsem z ní nebyla tak nadšená jako Hanička.