Republika

Opět vynikající mikropovídky, pro každý rok 1918-1990 jedna, hrdinou vždy nějaká více či méně známá osobnost. Obecně nemám příliš v oblibě všelijaké květnaté popisy prostředí, předmětů, dějů apod., ale ty Padevětovy mi prostě připadají jiné, ty mám naopak rád. Tentokrát je vysvětlující úvod ještě před každou povídkou, nikoliv až za ní, jako v předchozích knihách či autorových FB statusech, kdy bývá jméno hrdiny odhaleno až v závěru.

Krásná jednohubka, která se čte sama a rychle. I když to tak autor možná nechtěl. Je také možnost si knihu vzít jako večerní zákusek k jiné, románově psané knize. Jak libo jest. Pokud tedy vydržíte 73 dní....

Republika od Jiřího Padevěta je velmi zajímavá a obohacující útlá knížka mapující skutečnosti a události osobností československých dějin prostřednictvím krátkých povídek. Jeden každý rok v období let 1918 - 1990 je obsažen na dvoustraně. Levá strana začíná obrazovou dokumentací a pod ní je menší medailonek vybrané události. Pravá strana pak odráží v povídce atmosféru doby.

Za mě povedené dílko, které čtenáře na pouhý záblesk vrhne do konkrétní situace, často tíživějších pocitů, jež čtenář mnohdy vycítí dříve než postava, která ještě netuší, co ji čeká. Navíc obsahuje mnohé z událostí dnes již pozapomenutých.

“Boža Modrý, brankář československé hokejové reprezentace, byl zatčen Státní bezpečností v roce 1950, aniž se proti komunistickému režimu jakkoli provinil. Po zatčení byl přiřazen ke skupině československých hokejových reprezentantů zatčených o několik dní dříve, přestože k hokejové reprezentaci už nepatřil. Během výslechů a procesu z něj komunistická justice vyrobila vůdce celé skupiny a odsoudila ho k patnácti rokům odnětí svobody. Propuštěn byl v roce 1955, poté co většinu trestu strávil v komunistických uranových lágrech.

…Paměť přinesla i zvuk hokejky, odpalující po ledě touš, dokonce i zvuk těl, která do sebe právě narazila. Vůbec se mu nechtělo otevírat oči, mysl stála víc o vzpomínku než o dnešek. Pak paměť začala vytahovat vůně a pachy. Kůže chráničů jako by byla na dosah, pach potu v šatně čpěl jen o pár metrů dál. Led voněl po kamení a dřevě, ale to byl led dnešní, ne ten ze vzpomínky. Ruka zase pohladila led, ale moc se rozmáchla a narazila na kámen. Otevřel jedno oko. Ten pach kůže, to nebyly chrániče, ale kožené holínky soudruha velitele. Paměť se mu snažila namluvit, že ty rány dostal na ledě, ale tělo moc dobře vědělo, že to byly kopance. Bolelo ho mezi žebry a zase pohladil led. Škoda že nemá hokejku, mohl by ho zkusit přetáhnout. Když se soudruh velitel definitivně unavil, Boža Modrý otevřel i druhé oko, poklepal klouby prstů na zamrzlou louži a pomalu zkusil vstát.”

Nevim proc, ale samostatne mikropovidky, ktere mely priblizit danou historickou skutecnost mne nabavily, ale kazda historicka skutecnost daneho roku byla obohacujici, takze na prolitnuti k vecernimu caji a oziveni nasi historie doporucuji