Průzkum bojem
Paměti velitele obrněné průzkumné jednotky wermachtu
Originální název: Als Panzer- und Spähtruppführer in der Panzer-Lehr-Division 1943-1945
(2006)
Otto Henning 
Všechny obaly
#O čem je kniha Průzkum bojem?
Otto Henning se v roce 1943 po návratu ze severoafrického bojiště vrátil do Německa ke své výcvikové rotě a byl nejprve nasazen jako instruktor na obrněném průzkumném vozidle. Po absolvovaném poddůstojnickém kurzu ho přeložili k 130. pancéřovému průzkumnému praporu, součásti tankové divize Panzerlehr.Na základě svých podrobných záznamů popisuje své nasazení jeho velitele obrněného průzkumného vozidla a potom jako velitele obrněného průzkumného družstva při vpádu jeho divize do Maďarska, peklo bitev po invazi Spojenců v Normandii, ústupové boje ve Francii, obětavé nasazení při ofenzívě v Ardenách a závěrečný boj své jednotky v porúrském kotli.
Po zajetí americkými vojáky ho převezli ze zajateckého tábora na porýnských loukách do zajetí ve Francii. Tyto autentické a napínavé vzpomínky uzavírá jeho útěk z francouzského zajetí a šťastný návrat do Sověty obsazené zóny. (Založil/a: Pítrs85)
(Zobrazit více 
)
)
Statistiky
Vydání
Kniha (1)
Tak táto kniha sa veľmi ťažko a pomaly čítala, no popravde nie som si istý, či to je prekladom alebo len skrátka tým akým spôsobom autor svoje spomienky spísal. Úvod začína popisom vylodenia spojeneckých síl v Normandii, ktorý v podstate žiadne nové zaujímavé informácie neprináša a za mňa je tu úplne zbytočne. Autor niekoľko krát spomína, že pôsobil najprv v Afrike, tak prečo sa kniha nezačína jeho rozprávaním o tunajšom pôsobení nemeckých vojsk? Namiesto toho sme už rovno vo Francúzsku a Afrika je len občas spomenutá. Keď konečne príde na rozprávanie autentických zážitkov, tak to na mňa pôsobí ako keby som knihu začínal čítať niekde od stredu. Veľmi zaujímavé sú však svedectvá o francúzskom odboji alebo detailný popis priebehu nemeckých prieskumných misií, ktoré boli často veľmi nebezpečné. Je tu tiež autorov pohľad na prístup oboch strán k vojenským zajatcom. Bohužiaľ mi celý čas prišlo, že sa Henning vyhýbal osobným názorom vždy, keď to šlo. Chýbali mi tiež nejaké kamarátske historky ako v iných vojnových knihách. Väčšinou to bol naozaj len suchý popis udalostí, čo môže niekomu vyhovovať, no mne to nesadlo.
Na knihu som sa tešil, ale nakoniec prišlo celkom sklamanie. Kým som sa prelistoval nakoniec, tak prešli možno až dva mesiace a pritom je to naozaj krátke dielo len s 250 stranami.