Illidan

Illidan je beze sporu jednou z nejzajímavějších (a také nejoblíbenějších) postav, která se kdy proháněla virtuálním světem Warcraftu. Je to dáno nejen tím, že se jeho osudy táhnou napříč celým univerzem už od raných začátků, ale také tím, že jeho charakter patří k těm nejpropracovanšjím, které ve hře (potažmo knihách) můžete najít. Spolu s Arthasem je pak také postavou nejtragičtější – oba jsou perfektní ukázkou toho, že cesta do pekel je vždy dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Fandit hrdinovi, který je tak úžasně morálně šedý a přes všechny hrůzy, jež napáchal, je vždycky nakonec tím, kdo stojí mezi světem a jeho zničením, není nijak těžké. S takovým materiálem přece nemůže být obtížné napsat skvělou knihu… Mezi námi, to poslední tvrzení je poněkud diskutabilní.

Hlavní problém knihy Illidan spočívá v tom, že byl William King nucen vměstnat šest let neskutečně nabitých událostmi do tři sta padesáti stran. První polovina knihy tak působí jen jako výňatky z kroniky – čtenáři se letem světem podívají na pár klíčových okamžiků, ty zbylé se zmíní jednou dvěma větami a jde se dál. Během otočení jedné stránky uplynou celé měsíce a vystřídají se zástupy postav. Některé mizí, aby se to vysvětlilo jednou větou, jiné se pro změnu objeví odnikud. První polovina knihy i přes veškeré Kingovo umění, absolutně nedrží pohromadě.
U knihy z herního prostředí je pochopitelné, že se jednotlivé příběhy opírají o lore dané hry a že jejich autoři spoléhají na skutečnost, že čtenáři jsou s některými událostmi a postavami dávno obeznámeni. Zároveň jsem ale zastáncem názoru, že každý příběh by měl zvládnout do určité míry stát samostatně, a to se v případě románu Illidan neděje. Kniha lore nevyužívá jen jako berličku, ona na něm vyloženě visí a bez jeho pomoci by se zhroutila. Čtenáři si tady bez znalosti prvního datadisku k WoW – The Burning Crusade – neškrtnou.

K výraznému zlepšení dojde v druhé polovině knihy, kdy se děj blíží k finálnímu střetu, není potřeba pokrýt už tak dlouhý časový úsek a kniha je díky tomu výrazně koherentnější a dynamičtější. Přesto už škody byly napáchány a čtenáři si budou jen těžko hledat cestu k postavám, vyjma samotného Illidana. Jeho soupeři i spojenci jsou jen lehce načrtnutými postavami, s nimiž se nedá blíže sžít pro nedostatek informací o nich samotných i kvůli mizivému prostoru, na němž jim bylo dovoleno jednat. I v případě hlavního antihrdiny se však nelze ubránit dojmu, že jeho potenciál byl daleko větší a zůstal nevyužit. A je to škoda, protože William King je zdatný autor a z některých scén, jimž vdechl život, příjemně mrazilo (jako příklad uvedu třeba putování po světech zničených Legií).

Tahle kniha si zasloužila více Illidana, kterého tam bylo o dost míň, než jsem očekával. Co si budeme, čtenář mu musí fandit i při skutcích, které vykonává. Neboť jeho úkol, který sám na sebe naložil překonává naprosto vše. Za to rádoby dobrá parta v čele s Maiev a Akamou, to už je jiná písnička. Akama nám mění pláště, jak většina našich politiků a Maiev té nemůže fandit snad nikdo.
Jsem rád, že se nám příběhu chopil strejda King. Neboť naivní dětské příběhy od Christie Golden, už mě začínaly unavovat. Autor zde byl velice limitován pasáží a na tempu to jde znát. Příběh by si zasloužil dva a možná i tři díly. A tím se dostávám na začátek Já z pohledu čtenáře jsem se vždy těšil, až přijde na řadu veliký kápo Illidan. Ostatní charaktery a postavy mi byly spíše protivné. Dávám 80%.

Obsahuje spoiler Postavu jsem si neoblíbil, neměl jsem v plánu vůbec číst (nepamatuju si jeho konec v datadisku W3 a WoW jsem nehrál), ale když to napsal William King, přečetl jsem to, výborné a jsem rád, že nechal otevřený konec a nevíme jestli se ještě objeví a zasáhne do událostí...

Obsahuje spoiler Jsem rád že jsme se dozvěděli co předcházelo bitvě s úhlavní nepřítelem datadisku Burning crusade. Myslím že to jenom podtrhlo celý lore tohodle světa. Víc takových příběhů!