Cejch

Naprosto chápu každého jednoho čtenáře, který se s příběhem nepotkal. Mě se to povedlo až na potřetí... Dlouho jsem tápala v postavách i ve smyslu vyprávění.

A přitom to, o co se pokusil Zdeněk Šmíd mi chybělo v Rozpůleném domě Alice Horáčkové. Rozpětí od středověku po současnost. Nakonec, když jsem dočetla a vrátila se pomyslně k období kolonizace Krušných hor - chtěla bych číst víc o téhle době....ale chápu, že to už by byl velký oříšek. Ale teprve potom by to byla Krušnohorská bible.
A přitom právě tohle propojení by dalo historii zase zcela jiný smysl.
Pěkně to vystihla ve svém komentáři milary na Databázi z 24.10.2024

Zdeněk Šmíd, ale měl asi ještě jiný záměr. Výborně vystihl na rodech Schmelzerů a Vogelů, jak snadno lze zasít nevraživost, která překoná staletí i bez ohledu na příslušnost k národu.
A když se k tomu přidá zlo dvou válek, pak jsou pouhé lidské síly slabé k unesení odpuštění.

"Roznítit dav je větší hřích než dát dítěti sirky, posadit je do hromady hoblin a jít pryč."
ČV 2026/3

P. S. Jen jedno mě na autora zamrzelo - stejně jako Štěpán Javůrek v Sudetském domě Revoluční gardy zaměnil za Rudé gardy. Rudé gardy byly v Číně za Kulturní revoluce. To není detail.

Přidávám se k evi26. Přečetla jsem jen 50 stran a nedokázala přijmout autorův styl psaní. Přesto věřím, že si kniha své čtenáře najde a ti ji ocení.

Náročná kniha. Aby docházely čtenáři souvislosti, je třeba znát historii a místopis. Vyhovovalo mi, že v knize nejsou přímé řeči uvozené uvozovkami. Děj lépe plynul.

Není to lehká kniha ani stylem psaní a ani příběhem. Osobně mne autorův styl bavil i když mi pár stránek trvalo si zvyknout na absenci přímé řeči. Surový příběh několika generací v drsném a nelítostném podhůřì Krušných hor. Je to téma vděčné a populární, ale stejně mě překvapí, že se dá objevit něco nového.