Krev je jenom voda

Když si manická alkoholická porucha nabrnkne spasitelský syndrom a splodí spolu dítě... životní zmar v přímém přenosu... velmi oceňuju konečně také jednou muže v pasivní roli zacykleného zachránce a ženu jako hodně ošklivou zkázu celé rodiny... nicméně... dalo by se sáhodlouze polemizovat, kdo by si v tomhle zvrhlém manželství zasloužil pomyslný "prober se!" políček víc... je děsivé sledovat, kam až může takové zachraňování dojít a kolik se toho může podělat... zejména protahujete-li něčím takovým dítě, kterému tím vším tak akorát zas a znovu mrzačíte duši... nejvíc mě totiž bolelo sledovat Kláru, jak s naprostou samozřejmostí přebírá domácí vzorce.
Skončila jsem se zahnojenou srdeční chlopní a to čistočistým hnusem... dlouho jsem neměla v mysli něco tak moc nekomfortně intenzivního a zároveň jsem dlouho nečetla o tak zlé ženě/manželce/matce, vůči které jsem v sobě nedokázala vykřesat ani jednu jedinou polehčující okolnost jejího zrůdného konání. Společenský vykřičník v celé své beznaději!

Posloucháno na čro. Jedná se o od začátku do konce velmi depresivní příběh jedné rodiny . Kláru jsem hodně litovala. Ono žít s takovou matkou, to v době puberty nelze ustát bez poskvrny.
Kniha je psaná v er formě.

Knížka mě vtáhla a nepustila. Autorka dokázala s naprostou přesností vystihnout, jak může toxický vztah v rodině vznikat a pomalu prorůstat do všech jejích členů. Není to žádné okaté drama, které by bylo zjevné už na první pohled – naopak, to, co se v téhle rodině děje, je plíživé, nenápadné, a zvenku by to možná leckomu mohlo připadat jako „normální“. Právě v tom je ta kniha tak mrazivá.

Velmi zajímavé je i vyprávění, které se střídá mezi matkou, otcem a dcerou Klárou. Díky tomu čtenář vidí, jak každý z nich vnímá stejnou realitu jinak – a přesto se všichni pomalu propadají do stejného psychického pekla. Těžko říct, kdo z nich je nemocnější, ale matka působí snad nejvíc rozvráceně. Je to neskutečné psycho – a přitom tak přesně zobrazené, že to člověku běhá mráz po zádech.

Během čtení jsem několikrát měla pocit, že teď by se to mohlo zlomit, že teď má někdo z nich šanci si uvědomit, v jakém žije světě, a něco s tím udělat. Ale ta beznaděj, která z příběhu sálá, se nakonec ukazuje silnější. Konec mě překvapil – i když jsem celou dobu čekala, že se „něco“ stane, stejně mě zasáhl.

Je to smutná knížka, ale důležitá. Ukazuje, jak snadno se dá ztratit kontakt sám se sebou a s realitou, když člověk žije v prostředí, které ho pomalu rozkládá. A možná i připomíná, že bychom se měli víc zajímat o to, kdo vlastně jsme – a nenechat si to vzít.

Hodně depresivní příběh vyprávěný třemi aktéry jedné rodiny. Matka je skutečnou matkou desetiletí, co dokáže závidět i vlastní dceři. Otec se nechá matkou tvrdě manipulovat, maká až strhání těla a přesto to nestačí, takže slaboch na první dobrou. Klára je z tohoto důvodu citový frustrát, a to prosím v tom nejdůležitějším věku, kdy se ve vztazích potácí a samozřejmě nemá šanci. Takže silné a v dnešní době dost aktuální téma. Protože jsem povoláním učitel, kniha ve mně vzbudila emoce především kvůli Kláře. Normálně by určitě měli ve škole rozpoznat a řešit šikanu (například hodně divně vedené hodiny tělocviku), dle chování Kláry rozpoznat nenormálnost vztahů v rodině (sociálka) atd. Styl psaní je trochu nezvyklý, ale pro tuto situaci hodně působivý. Autorka z pohledu jednoho člena rodiny naznačí určitou situaci a v pohledu druhého a třetího se k ní podrobněji vrátí. Takže za mě kniha, která čtenáře emočně zasáhne a jen tak nepustí.