Samotín

Samotín jsem objevil náhodou, když jsem se skrze Ščipačovovy Sloky lásky dostal k Ladislavu Fikarovi. V polovině 50. let Sloky lásky přeložil, a to dosti originálně, i proti původnímu překladu, který byl o mnoho slabší poezií, a dodnes prý jde o jeden z nejlepších českých překladů 20. století. Už jen proto mne jeho básnická sbírka nalákala. A nelitoval jsem. Celý Samotín vydal ve svých 25 letech - básně byly samozřejmě z dřívějších let (ale sbírka obsahuje i básně s názvem Kámen na hrob, které napsal těsně před svou smrtí), což mě po přečtení o to více udivovalo. Jemná procítěnost, křehkost a hlavně originalita vnímání světa a lásky, to bylo něco neuvěřitelného. Nevím, jak by jeho verše byly po chuti jiným, kteří se k němu někdy dostanou, ale troufal bych si ho svou poetikou s klidným srdcem řadit vedle Františka Hrubína, Jana Skácela nebo Víťu Nezvala. Všem, které oslovila jejich lyrika doporučuji někdy sáhnout i po této sbírce. Byla by to pro citlivá srdce škoda, kdyby se k ní nedostala.

"Tohle jsou mé vlasy
dívej stékají Černá řeka Měsíc ji oblévá
Proč jen tam není lávka Teď všichni chlapci utonou.

I barva mé pleti je měsíčná
nos čelo tvář
Mé hrdlo se navlas podobá hrdlu džbánu
také je bělostné a štíhlé pro jedinou růži a něco kopretin
když zpívá

Ó být tak hrnčířem a zahradničit na téhle prozpívané krajině

A toto jsou moje ňadra
Básníci pokaždé myslíte jen na jablka
(ta říjnová co včera dozrála k česání)
na něžnost džbánků
k nimž dávno v dětství jste přilnuli pro vůni mléka obloh a jahodení
na všecku plnost a blaženství života
ale nikdo z vás si nevzpomněl na sad
který je nesvůj po tíží plonů a luny..."