Devátá sféra 2

Devátá Sféra aneb démon bez jména, bez paměti a zjevně i bez zábran. Moudrýho hrdina začíná opilý na střeše paneláku v Karviné o Vánocích a chystá se skočit, přičemž si v duchu stěžuje, že mu upadla láhev. Tohle není Dostojevskij, tohle je to Dostojevskij, kterého přejel vlak a pak mu někdo dal druhou šanci, aby to celé okomentoval ironickým hlasem člověka, který zemřel už mockrát a přestal se tím rozrušovat. Démon bez jména přeskakuje z těla do těla jako někdo, kdo nechce platit za Netflix a stále mění účty.

Jenže Moudrý by nebyl Moudrý, kdyby nechal příběh dospět k něčemu rozumnému. Takže přihodí Devátou sféru, peklo a do toho hořícího světa pošle hrdinu s pancéřovaným vozidlem (pocta Saladinovi z Cesty krve, mňam), rotačním kulometem a komparzem příšer, které vypadají jako kdyby někdo zkřížil žraloka s IKEA návodem na sestavení skříně.

Démon bez jména je bytost, která se upřímně raduje z každé perverze existence a přesto v ní dřímá cosi znepokojivě lidského. Eudoxus, jeho nechtěný spojenec s bílými vlasy a morálkou šedé zóny, je typ antagonisty, kterého nenávidíte a respektujete ve stejný okamžik, jako pokušitele, který vám podá otrávené jablko, ale vyleští ho tak dokonale, že se na něj nemůžete zlobit, když se do něj zakousnete.

Román se tváří jako béčkový horor o démonovi hledajícím sám sebe ale potichu se stane čímsi jiným, totiž knížkou, která by nejspíš způsobila kolektivní infarkt celé vatikánské knihovny. Moudrý vzal ústřední biblický konflikt, na kterém stojí dvě tisíciletí západní civilizace, strčil ho do těl kněží, vojáků, huličů marihuany a dalších a nechal ho komentovat vlastní zánik s humorem člověka, kterému není nic svaté, a proč taky, když ani smrt ho nezastavila. Natřískaná teologie pro lidi, které teologie nikdy nezajímala.