Tři jízdenky do dobrodružství

Three Singles to Adventure jsou v pořadí druhou knížkou kterou Durrell napsal (1954). Už zde najdeme typický Gerrryho styl, který potom příliš neměnil - vypointované vtipné historky se zvířaty střídají krásné popisy exotické tropické krajiny a přírody. Britská Guyana není v Čechách úplně nejznámější zemí (řekl bych , ani pro zapálené přírodovědce a zeměpisce). Mimo guynejské části stolové hory Roraimy se tu myslím nenachází nic až tak světově proslulého, ale příroda musí být nádherná, je tu množství řek a vod, tropické lesy a Durrell zde pro svoji sběratelsko-zoologickou činnost našel ideální působiště.
Já jsem "Tři jízdenky" na rozdíl od většiny ostatních Durrellovek začal pročítat až v dospělém věku - po několikerých svých baťůžkářských návštěvách latinské Ameriky a s možností Google v mobilu při ruce. Je to pak jiné čtení než v dětství, některé popisované druhy jsem viděl v pralese na vlastní oči ( třeba stromového dikobraza - v textu pimplačuně) , jiné si člověk může vyguglovat , třeba různé druhy ptáků v jejichž popisu se Durrell vyžívá a které bych dřív přešel. Napomáhá tomu i rejstřík v textu zmiňovaných zvířat s latinskými názvy na konci knihy (prostě knížka je dělaná pro amatérské přírodovědce :-) Taky Google map mám po ruce a podrobný zeměpisný atlas (bohužel vesnička "Dobrodružství" po 70 ti letech od Geraldovy expedice už asi neexistuje nebo je přejmenovaná ). Člověk prostě dnes může cestovat s Gerrym prstem po mapě daleko líp než dřív. Po přečtení knížky bych ostatně do Guyany i zajel , udělat si nějaké přírodozpytné vycházky, bohužel v dnešní době jde o jednu ze dvou posledních jihoamerických zemí, kde máme vízovou povinnost a vyslanectví je až v Londýně, takže trošku složité....

Chtě nechtě musím při hodnocení oddělit dvě roviny:

1. Literární stránka, která dosahuje velice slušné úrovně. Příběh je čtivý, čtenáře potěší občasným humorem a dušihladícím popisem jihoamerické flóry a fauny.

2. Věcná stránka děje (založeného na skutečných událostech), kterou z pozice člověka s respektem k přírodě nemohu akceptovat. Na druhou stranu uznávám, že vztah společnosti k přírodě byl před sedmi dekádami zkrátka jiný... V doslovu je čtenář alespoň částečně uklidněn informací o Durrellově pozdějším prozření...

Čtivá a zábavná kniha o Durrelově výpravě za zvířaty do Guyany. Seznámíme se tam s pimplačunětem, sakivíčky, psem krabožroutem a dalšími pozoruhodnými zvířaty. O absurdní příhody tu není nouze, skvělé je noční chytání uprchlého lenochoda, hon na mravenečníka, ale nejvíc mě pobavila historka o kapybaře. Ta v noci dělala na zahradě hotelu šílený hluk, takže všechny probudila a Gerry s Bobem se snažili vymyslet, kam by ji mohli uklidit.
"Když jsme zahnuli za poslední roh a před námi se objevil vchod do muzea, narazili jsme na strážníka. Zastavili jsme a vzájemně na sebe hleděli značně podezřívavě. Policajtovi jsme zřejmě připadali jako dva cvoci, kteří v době, kdy slušní lidé spí, vláčejí po ulicích rakev..."
"Dobrou noc, konstáble," pravil jsem odhodlaně. "My jenom neseme kapybaru do muze, víte?"