Přístav volá

Moje první Foglarovka. Je to nostalgie par excellance. Ten příběh jsem od toho okamžiku, kdy jsem se s ním potkal poprvé, už nečetl. Na rozdíl od ostatních Jestřábových knih. A popravdě nevím, zda to ještě někdy přečtu, protože některé sny a pocity je nutné uchovávat přesně v té podobě, v jaké vám zůstaly v hlavě a neoživovat je. V mnoha případech takové oživení zabíjí. A já raději žiju, třeba Modrým životem, i když jsem si jeho podmínky velice přizpůsobil.

Jsem z té generace, kdy se mě Jaroslav Foglar moc nedotkl. A když jsem se k němu dostala, přečetla jsem si právě tuhle knížku. Touto knížkou jsem začala a zároveň taky skončila. Je mi líto.

Opět pěkná foglarovka, i když podle mě jedna z těch slabších. I přesto mě motivovala k tomu vyzkoušet si "Modrý život".

Je to pro mě přečtená čtvrtá foglarovka, hned po stínadelské trilogii. V porovnání s knížkami z této trilogie je mnohem kratší a především jednoduší. Děj ubíhá velice rychle, jak je prostý. Hlavní hrdina Jirka Dražan čte, sbírá všecko možné a touží po kole a dobrodružném životě. Jenže na kolo nemá, proto si na něj šetří. Kola se nakonec stejně nedočká a místo toho v přístavní čtvrti objeví cizího kluka jménem Láďa Vilemín, kterého pronásleduje cizí patra. Místo toho, aby se s ním rovnou skamarádil, nepochopitelně přičíhne k té partě. Pak toho lituje a rozhodne se žít modrý život. To s tím modrým životem, to bylo dobré, klasicky foglarovské. Líbilo se mi i to, co Jirka s Láďou prožíval. Ale co se mi vůbec nelíbilo, jak Foglar vylíčil pocity Jirky k Láďovi. Jak o něm psal. Na Jirkovi bylo z počátku poznat, že se do něj zamiloval, jak mluvil o tom, jak je mu sympatický, jak vypadá, jak se mu líbí. Tohle bylo až těsně homosexuální dílo. A to těm klukům mohlo být nějakých 12 let. [551. přečtení, 260. hodnocení, 11. komentář, 80%, 887. nejčtenější kniha]