Souostroví Gulag - 2.díl

„Železný lidový komisař Jagoda píše hlavnímu inženýrovi (stavby Bělomořsko Baltického kanálu) Chrustaljovovi: „Podle zpráv, které máme k dispozici“ (to znamená od práskačů a od Kogana – Frenkela – Firina), neprojevujete a necítíte v práci potřebnou energii a zájem. Rozkazuji, abyste okamžitě odpověděl, zda míníte okamžitě“ (to je jazyk, co?) „ … začít doopravdy pracovat … a donutit poctivě pracovat tu část inženýrů, která sabotuje a škodí …“ Co lze odpovědět šéfovi? Člověk chce žít … „Uvědomuji si svou zločinnou změkčilost … lituji vlastní nesoustavnosti …“

Epos pokračuje. Autor v další a dalším detailu popisuje systém gulagu. Nejsou to jen tábory v regionu Kolyma na kraji světa. Jsou to také gigantické sovětské megaprojekty, například naprosto šílený Bělomořsko Baltický kanál, při jehož budování zemřelo možná až 250 tisíc lidí / sovětských otroků. Nebo například počátky gulagu, první pracovní tábor – klášter na Soloveckých ostrovech, kdysi místo mnišských modliteb a rozjímání, za Stalinova teroru místo hrůzy a utrpení. Čtenáři se opět a opět nedostává dechu z všeho toho šílenství a prvoplánové krutosti. Komunismus prostě potřeboval místa, kde levně zabije tisíce, statisíce a miliony svých odpůrců, kritiků a jiných nekonformních jedinců. A samozřejmě, jak autor ukazuje, mnohdy nebylo nutné ani odporovat a kritizovat, a jedinec stejně skončil jako otrok s výhledem na tři měsíce nepředstavitelného utrpení, následované smrtí z absolutního vyčerpání. Vykonstruované procesy byly normou, závist, nenávist, mezi sousedská třenice, tak málo stačilo. Text je obtížný, nečte se snadno, čte se s těžkým srdcem – doslova, častý je pocit pohnutí nad osudy těch chudáků, které ničil tyranský režim, zároveň je však svým způsobem nesmírně naplňující a povznášející.

„Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme!“