Předehra k Duně: Harkonnenové

Pokračování opět nezklamalo, pořád člověk ví, kdo se objeví v knize Duna, ale to napětí, aby se dozvěděl, jak se z těch postav staly ty, které tam jsou popsané, stojí za to.

Druhý díl série, spíše tedy prostřední část celku. Opět má své kouzlo pouze pro fanoušky a více než jiné knihy by se obešla bez zbytečné vaty. Nejépe se dá pojmout jako předehra k poslednímu dílu.

Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. A zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.

Nastavovaná kaše, aby to dalo tři díly. Kromě konce je děj prakticky nulový. Delší komentář snad netřeba.