Skeptikové a těšitelé

Umberto Eco se v knize zaobírá různými otázkami masové kultury a to jak v jejích širších aspektech, tak například v rozboru konkrétních kulturních děl. Nejdříve však definuje kategorie, podle kterých je publikace pojmenovaná. V oblasti „vidění“ kultury Eco rozeznává zástupce především dvou tendencí – na jednu stranu jsou zde skeptikové, kteří vidí každý pokrok černě, jako příznak určité apokalyptičnosti. Ať se již bavíme o populární hudbě, brakové literatuře či v (době vydání publikace) poměrně čerstvě rozšířené televize – všechny tyto věci jsou pro skeptiky pouhé nástroje pro „zblblé masy“, většinu obyčejných lidí, kteří nejsou dostatečně vzdělaní a sofistikovaní, aby dokázali přijmout ty opravdu vysoké kulturní statky (které tím pádem dlí v rukou pouhých několika „vyvolených“, kteří mají skutečně vytříbený vkus - čili samotných skeptiků). Proti nim Eco staví tzv. těšitele, kteří jdou opačnou cestou a bez kritické reflexe nadšeně přijímají každou novinku jako nutný vývoj k lepšímu, aniž by brali v potaz rizika, které z technických/kulturních změn vyplývají. Mezi těmito dvěma extrémy se snaží sám autor nalézt nějakou zlatou střední cestu a nezavrhovat rozvoj či jednotlivá média jako taková, ale vymyslet, jakým způsobem by se dala do budoucnosti tato média užít co nejefektivnějším způsobem, co je na nich dnes špatné, apod. Je to velmi zajímavá kniha, která nabízí mnoho podnětných momentů, jako například rozbor stylistických náležitostí komiksového stripu či (opravdu nosnou) definici kýče. Avšak má i své slabé stránky. Například polemičnost v některých pasážích dosahuje až přílišné neukotvenosti – Ecova „relativizace“ přístupů jde čas od času až za hranici únosnosti, kdy má člověk v dualitě předestřených názorů pocit, že tu už není nic, co by se vlastně názorem dalo nazvat. Z té druhé strany však z publikace vysvítá, že Ecova „neutrálnost“ mezi pozicemi skeptiků a těšitelů v konečném důsledku nabývá spíše „těšitelského“ rázu, protože autor zde opakovaně (a podle mě někdy až naivně) zastává názor, že vše záleží na užití prostředku, nikoliv na prostředku samém. Ovšem jak změnit toto využívání, pokud je chybné, v praxi (nikoliv pouze v teoretizujících obratech), v tom již Eco poněkud pokulhává. Je kupříkladu pěkné říci, že televize má potenciál k demokratizaci společnosti, ale jak toho dosáhnout, když je její program stále v rukou několika málo lidí? A podobných příkladů je k nalezení zde více. I z těchto důvodů mi některé jeho postoje přijdou spíše „těšitelsky“ optimistické, než neutrálně analytické. Avšak je to opravdu tak špatné? Nabízí se zde otázka, zda je skutečně možné pouštět se do objektivní analýzy masových médií (či obecně kulturních záležitostí) bez osobního pozitivního/negativního názoru na jednotlivé jevy/díla/žánry, etc. Vždyť každý badatel je také jenom člověk s ryze osobními názory a zkušenostmi. Není to stroj, ani vyšší bytost vznášející se nad všemi předsudky a chybami obyčejných smrtelníků. Proto je podle mne bláhové se domnívat, že existuje něco jako dokonale nestranná kritika. Nicméně i tak si Eco ve své snaze o tuto nestrannost (či všestrannost - záleží na úhlu pohledu) zaslouží uznání.

Mnohokrát jsem se bavila tím, že Češi píšící o popkultuře naprosto netuší co se děje. Ale Eco se nebojí ani Supermana a jeho esej je populární i mezi nerdy. Tomu říkám renesanční myslitel.