Tajemný plamen královny Loany

Vzpomínky na dětské časopisy Mussoliniho Itálie – no, šlo to. Protože se sám rád hrabu ve vzpomínkách, tak se mi to četlo dobře. Budu se vracet snad jen kvůli obrázkům. Příběh skončil tak, jak musel, ale byl spíš kulisou. Jedinou naprosto světlou vyjímku spatřuji v líčení partizánské epizody, ta byla úžasná.

Obsáhlý medailonek nedovoluje něco podstatného dodat, tedy jen můj dojem. Autor je ekvilibrista, který se chce blýsknou svými znalostmi, jinak je to ale stejně nezajímavé čtení.

Když jsem knihu přečetla poprvé, podobal by se můj komentář slovům uživatele 23.44. Nyní jsem ji po několika letech četla podruhé a můj dojem je podstatně jiný. Snad je to i tím, že jsem předtím četla Folletovu Zimu světa, tedy román o druhé světové válce. Najednou jsem si uvědomila, že válku obvykle poznáváme ze vzpomínek a pocitů dospělých, často hrdinů. Ale jak ji prožívaly obyčejné děti? Jak vůbec žil obyčejný člověk, který ani nebojoval, ani nepatřil k odboji, den za dnem? Najednou na mě kniha zapůsobila docela jinak a hrozně se mi líbila.

Zvláštní a krásné. Myšlenky plynoucí jako v polosnu, v přemýšlení, kdy se člověk propadá do nebytí, útržky příběhů a poezie známé i neznámé. Nejprve si mne naprosto získal citacemi knih, kdy mne těšilo pokaždé, když jsem něco poznala. A stejně tak se mi poté vzdálil komiksy, kteréžto jsem zavrhla už v dětství. Hltala jsem jeho napínavé vzpomínky z války a tesknila pro Gragnolu. K mnoha vzpomínkám jsem vnímala paralely a ke způsobu uvažování rovněž. Leč Fleshe Gordona jsem viděla v dětství a styděla se za herce, režiséra, scénáristy, že to je tak hloupé. Jen hlas Fredieho Mercuryho tu vzpomínku povýšil nad propast zapomnění. A pak oslnivá láska pro lásku samotnou, vědom si vlastního donkichotství. Dívku, kterou miloval, protože ji milovat chtěl. Moc jsem si příběh užila a těšila se z částí, jež jsem s autorem sdílela a uklidňovalo mne, co všechno jsem nesdílela.
Řada myšlenek se mi bude dlouho vracet a obracet v paměti.

Musím dodat ovšem ještě k překladu, že některé chyby neodpouštím. Zvíře je ta babirusa nikolivěk ten babirus, stejně jako liberijský je hrošík a ne nosorožec. Krom toho překladatelka nezvládla některé popkulturní nebo knižní či poetické odkazy. Když nedodržuje české překlady postav, míst z literatury, kterou cituje, když nepozná citovanou báseň a matlá vlastní překlad...to je zlé! Identifikovat takové kousky je pak nesmírně obtížné a silně ubírají na atraktivitě příběhu lidem, kteří jsou cílovou skupinou tohoto románu.