Odpověď na Jóba

Kniha, která jistě zvedla ze židle nejen církevní představitele v širokém spektru denominací, ale i prosté věřící, kteří byli (možná poprvé) konfrontováni s otázkami, na které neznají nebo si v obavách z „věcí následujících“ „nedovolují“ hledat odpověď. A přesto jsou zde nastolena témata, která mnohdy napadnou i toho „nejloajálnějšího“ křesťana: existuje nějaký „evoluční“ vývoj Boha, který dokázal být zvláště ve Starém zákoně tak zlý, pomstychtivý či neprojevují dostatek lásky a tolerance i k relativně malým „škobrtnutím“, a naopak myšlenkový a vztahový posun k lidstvu v osobě „bohočlověka“ Ježíše, který hlásal odpouštět a milovat i své nepřátele ? Jak mohlo v dokonalém vesmíru stvořeném dokonalým Bohem vzniknout zlo, navíc v podobě vlastního Božího syna – Lucifera / Satana ? Proč nebylo zlo zničeno ihned, když při „vševědoucnosti“ a „všepředvídatelnosti“ musel Bůh vědět, jaká stavidla válek, nemoci a všelijakého jiného utrpení vypustil ? Jak je možné, že skoro každý pozemský „nedokonalý“ otec se dokáže chovat ke svému dítěti s větší láskou, trpělivostí a tolerancí ? V knize je nastolena „rouhačská“ otázka, zda příchod Božího Syna Ježíše nebyl až tak akt lásky Boha k člověku a snaze pro člověka najít řešení pro jeho viny, jako spíše odčinit vlastní selhání ve stvoření Zla a jeho neschopnosti jej jednou provždy odstranit ? Nebo trvale musí zlo existovat, abychom dokázali odlišovat dobro a ne-dobro, a být tak přinuceni se neustále rozhodovat ? Jednoznačně se nejedná o jednoduché čtení, navíc pro mě jako pro skoro-neznalce Junga je to po dlouhé době opět kontakt s jeho filozofií /psychologií, ale ta obtížnost, která mě nutí přemýšlet, listovat zpět, dohledávat, tak ta mi velice imponuje, a určitě knihu v odstupu přečtu znovu. A jedna malá vsuvka – kniha řeší existenci zla z pohledu náboženství, resp. víry, ale jinak se na to dívá evoluční biolog. Od okamžiku, kdy si v dějinách začíná člověk uvědomovat sebe sama, ptá se, odkud jde a kam, má otázky na svět okolo sebe, se začíná také nějakým způsobem chovat – v rámci své smečky, tlupy, kmene, rodiny atd. Vznikají vzorce chování a citové vazby, např. být nahoře, mít moc, nepodřizovat se, odstranit konkurenci, ale i naopak láska v rodině, rodí se tak „to dobré i to zlé“. Takže ne zlo před námi a působící zvenku na nás, ale my sami jsme evolučně původci dobra i zla. A na závěr ještě jedna myšlenka - ne teologický, ale psychologický rozbor postav přináší i princip vzniku různých zjevení, vizí či snů: jedná se o projekce nevědomí ať jednotlivce či kolektivního, které „vyhřezne“ jako obraz Božího vnuknutí do vědomí. Jsme to tedy my, kdo tvoříme Boží vůli ? Jsme to my, kdo jsme vytvořili Boha ?