Meč a lásky

Labutí píseň celé série. Hlavní vypravěč, Petr ze Sioraku, je spíše už jen průvodcem všech hlavních událostí té doby. Příběh je ještě více potlačen než v předchozích dílech a naopak více vystupuje do popředí popis dějinných událostí. Petr ze Sioraku často diskutuje s pomyslnou "čtenářkou", které vysvětluje pozadí či souvislosti různých činů hlavních aktérů té doby. A byla to doba velmi překotná jak v samotné Francii, tak v celé Evropě, kde tehdy zuřila třicetiletá válka. Ani francouzský král Ludvík XIII. se válce nevyhýbal a nutno říci, že byl většinou ve svých válečných taženích úspěšný a dobyl pro svou zemi významná vítězství.
Autor ságu nedokončil, respektive přestal ji dále prodlužovat, neboť se uzavřel i jeho vlastní příběh. Zemřel ve velmi požehnaném věku 96 let. Vysoký věk neubral na kvalitě jeho románů, byť jeho dílo z ranějších let se mi líbilo více. Tahle druhá část série už neměla takovou čtivost jako první část. Přesto celou sérii hodnotím velmi vysoko, neboť kromě velmi pěkného příběhu popisoval Merle i značně věrně celou historii Francie 16.-17. století. Poslednímu dílu dávám 70%, první části série 85%, druhé části 75%.

V posledním dílu historické ságy Dědictví otců se sice neuzavírá vypravěčův příběh, končí však život protagonisty druhého cyklu Ludvíka XIII., a tím se též symbolicky uzavírá předabsolutistické období francouzských dějin. Petr Emanuel ze Sioraku, hrabě z Orbieu, nyní už dvojnásobný otec, šťastně ženatý se svou Kateřinou, sice stárne, ale nemiluje proto o nic méně gentil sesso - ženy mu stále pomáhají nejen při studiu cizích jazyků, ale i v rozkrývání dvorských intrik.
Francií totiž otřásají historické zvraty: obnovené nepřátelství se Španělskem, třicetiletá válka, narození toužebně očekávaného dědice trůnu Ludvíka-Bohdana, pozdějšího Ludvíka XIV., a vzápětí "náhradního dauphina" Filipa, zrada králova favorita Cinq-Marse a jeho poprava, rychle po sobě následující smrt kardinála Richelieua a krále-vojáka Ludvíka XIII., povstání frondy...
Vypravěč v závěru rehabilituje roli Anny Rakouské, kterou dřív v protikladu k Dumasově idealizaci líčil spíš jako nepřítelkyni Francie, a období jejího regentství s rádcem kardinálem Mazarinem hodnotí velmi pozitivně.